Žena a auto- neřešitelná rovnice?
Heslo- sama si vařím, sama si peru- mě provází větší část mého dospělého života. Tyto činnosti u ženy nikoho neudiví, ale péče o auto se stále jeví jako výhradní doména mužů. Jakým utrpením procházím, když si chci pořídit jiné. To poučování, s lehkým úsměvem- vždyť vím, nechápeš, co- mě nekonečně obtěžuje. Jedna motoristická aktivita mě bohužel dvakrát do roka nemine- výměna pneumatik.
A už je to tady, změna letního času na zimní a výměna pneu. Och ne, zase jsem zapomněla! Zavolám do svého servisu, aby mi připravili mé zimní gumy a celá nedočkavá se ptám- kdy by bylo dobré přijet? Víte, abych nemusela čekat. Odpověď je vždy stejně přesvědčivá- přijeďte v sobotu ráno, to bude v poho. Debatu o času už pan majitel pneuservisu se mnou nerozvíjí. Tak jo, přivstanu si. Sobotní ráno přímo vybízí k lenošení, ale já vědoma si svého cíle vstávám, jako mátoha usedám za volant a vyrážím. A hele, dvůr servisu plný aut, i za vraty nějaká čekají. Potěš pánbůh, to tady budu ještě v poledne. Vysednu z auta a sleduji frkot. Nedáte si kafe, jen si dojděte dovnitř- dělám vše dle pokynů. Připadám si jako bílá vrána, všude samí muži. No co, to přežiju. Po nekonečně dlouhém čekání přicházím na řadu, zajíždím se svým miláčkem na stojan. Vylézám z auta a upozorňuji, že v kufru pod rezervou je klič ke kolům. A nedáte si kafe? Tak poslušně jdu pro další kelímek. Konečně je vše hotovo. Hodím přátelské slovo s panem majitelem a najednou slyším- tady to máte úplně sežrané, ty prahy to chce nové. Už mě jímá hrůza, to bude zase peněz, je mi z toho slabo a chce se mi čůrat. V mrákotách nastupuji do auta a odjíždím ze stojanu. Najednou mi zastoupí cestu nějaký muž. Slyšel jsem váš rozhovor, jestli chcete, auto vám opravím chemickou cestou, je to rychlé a levné, strká mi do ruky své telefonní číslo. To byl snad anděl, na všechny své neduhy najednou zapomenu. Co slíbil, také splnil. Auto opravil, vyčistil a naleštil a chtěl zaplatit více než symbolický peníz. Dokonce mi přinesl květinu jako omluvu, že jsem musela na auto nějakou dobu čekat. Uplynul měsíc a byl Štědrý den. Můj bratr nalezl na plotě růži a dárek. Po chvíli mi přišla sms, bylo to od toho milého opraváře. Poněkud si naši komunikaci vysvětlil jinak. Poděkovala jsem, všechny jeho postranní úmysly zahnala rázným ne.
Epilog. Bylo po Vánocích a otci se rozbilo auto. Koho jsem mu asi doporučila? Fakt, zavolej mu, dělá dobře a rychle. Ale ouha. Otec auto týden neviděl, na tachometru mělo natočené více jak 100 ujetých kilometrů A cena? Za poměrně banální věc skoro 9 tisíc korun! Tedy- sorry jako tati!