Proč být učitelem?
Moje povolání skýtá spoustu překvapení, ale i šoků (i když vím, že šok je stav ohrožující člověka na životě, a v tom případě tomu zatím tak není). Ale kdy a proč jsem se rozhodla být právě učitelkou? Ta myšlenka mě získala jako jeden velký protest song.
Už od prvního stupně základní školy mě pronásledovaly různé typy ne moc citlivých a empatických pedagogů. Paní učitelka rozměrů většího dopravního vozu nás učila kterak skákat přes kozu. Instrukce typu- sem doběhnete, tady uděláte hop a je to- mně poněkud nepostačovaly. Takže jsem odcházela ze čtvrté třídy se samými jedničkami a dvojkou z tělocviku. Jaký průlom nastal v páté třídě, kdy nás na tělocvik získal pan učitel Láznička- mladý, hubený, pružný, vše byl schopen ukázat a pomoc. A hle z nesportovce jsem najednou školu reprezentovala v gymnastice. Vše je o lidech a tady přišlo rozhodnutí. Já těm všem neschopným učitelům ukážu, jak se má učit. Mé přesvědčení utvrdilo gymnázium a profesorky, které mi pily krev hláškami typu- No, Pospíšilová, já vám tu jedničku z češtiny dám, ale nejsem o ní přesvědčena. A to celé pololetí jsem jinou známku než jedničku neměla. Nebo- tedy tu dvojku z francouzštiny dostanete, ale raději se nikde neříkejte, že jste se tento jazyk učila. Posílena důvěrou těchto pedagogů ve mě, jsem nastoupila na pedagogickou fakultu. Škola byla oproti předešlým zážitkům přímo pohlazení na duši. A najednou přišla praxe.
Po prvním oťukávání školského prostředí na sídlištní škole v Praze a gymnáziu v Čáslavi, jsem nastoupila na odbornou střední školu. Jako zásadní problém se začal jevit způsob odlišení mé osoby- toho chytrého vzdělavatele- jak pravila jedna studentka večerní nástavby- ta chodící chytrá encyklopedie- od žáků. Okamžiky typu- vy tu nemáte učitele, zahlaholil chlapec, který vlétl do hodiny rychlostí nakopnutého míče- mě dost rozlaďovaly. Korunu tomu nasadila dvojice chlapců studujících na nástěnce suplování na následující den- to snad ne, zase máme tu píč… V dobrém rozmaru se je snažím usměrnit- ale chlapci, k čemu ta silná slova! V tom se jeden z nich otočí a řekne- ale to nebylo na tebe a pohladí mě po vlasech. Tak to je snad už konec mého pedagogického usilování. Mám vůbec učit? Má to smysl? Ale vytrvala jsem. Právě včera jsem se ujistila, že to má smysl. Zvědavý chlapec po zjištění, že jsem ve školství už 25 let, zareagoval velmi rychle- tak já bych vám tipoval tak maximálně třicet! No řekněte, vždyť je krásné být učitelkou!