O povaze
Jsem člověk přímo holubičí povahy, ale když se seknu, ani pár volů se mnou nehne. Tento možná nedobrý rys mého charakteru se objevil již v první třídě.
Jako dobrák jsem vehementně při písemce pomáhala právě tam, kde se slov a myšlenek nedostávalo. A ejhle, spolužačky, kterým jsem pomyslné laso nehodila, si stěžovaly. A kde myslíte? U paní učitelky. Tedy u soušky- tehdy soudružky učitelky. Tak pojď, napovídala jsi? Ne. Ale děvčata tvrdí… Ne, ne, ne… I když pana Plzáka jsem v té době neznala, heslo zatloukat, zatloukat, zatloukat mi bylo více než známé. Pedagožka brunátněla, vztekala se, opírala se o neochvějnou logiku svých slov, stejně jinou odpověď ode mne nezískala. Ne, ne, ne… Tak se alespoň zchladila v mé žákovské knížce, vytvořila slohové cvičení na tři strany, řeknu vám, bylo mi to buřt. Další odměnou mi byla její nevšední přízeň, takže ve čtvrté třídě jediná dvojka z tělocviku byl onen výchovná políček.
Dalším milníkem bylo gymnázium. Kdo byl politicky aktivní, byl in. Byl oslavován, i když nebyl příliš studijně nadán, budoucnost měl jistou. A tehdy to přišlo. Patřila jsem do skupiny dívek nemastných neslaných, i nás třídní zaměřil svou pozornost, když politická agitka nebyla zrovna při ruce. Martino, půjdeš poděkovat paní učitelce za to, že se vám věnovala před maturitou. Opět přišlo mé příslovečné seknutí, do té doby si nikdo nevšimnul, že existuji, a teď budu dobrá, nikdy. Tak tady to byl vzdor zneuznaného spratka, také do konce dotažený…
Poslední vzdor byl na vysoké škole. Dějiny mezinárodního dělnického hnutí byly předmětem, ze kterého jsme všichni byli již předem vynervovaní. Začínala první přednáška. Jablko by nepropadlo. Najednou se objevila báryšňa, jakoby vypadla z ruské agitky, malá, silná, prsatá, hrdým a výrazně zvučným hlasem nás pozdravila: „Dobrý den soudruzi a soudružky!“ Podívali jsme se na sebe, byl říjen 1989, to snad nemyslí vážně! Ale myslela! Pak nám předhodila pár svých titulů před jménem a za jménem a přidala kouzelné příjmení- Čurdová. Tak mě napadlo- jak výstižné! Když čas oponou trhl, tak i ona zmizela ze sboru profesorů univerzity a začala učit historii na základní škole. Snad ani nechci vědět v jakém duchu. V tomto období politických změn se k nám dokutálel z filozofické fakulty oblíbený předlistopadový básník. A už jsme u toho, opět další seknutí, člověk, který nikomu neublížil, jen psal o době, ve které žil, o lidském vyhoření a o odlidštěné společnosti. Proč bych měla podepisovat petici, aby byl i od nás vyhozen? Zase mě nikdo nedonutil. A myslím, že právě za tento vzdor jsem na sebe hrdá. Nenechala jsem se semlít masou. Člověk by měl vždy uvažovat, co dělá, a nechat se vláčet jako kus papíru větrem. Máme rozum a máme na to, nebo ne?