Jak se stát hypochondrem?
Blíží se čas Vánoc a s tím i dotaz: „ Co chceš koupit pod stromeček?“ Váhám. Nechci působit jako „nenažranec“, chci být slušná a skromná. Tedy má odpověď nemůže znít jinak než, abychom byli zdraví a šťastní, nic víc nepotřebuji. Náhle na netu nacházím neodolatelnou nabídku v Black Friday, no ty chytré hodinky jsou snad za hubičku, když zvážím původní cenu. A už vesele začínám rozesílat informaci, že kdo chce, může mi přispět na hodinky. Hodinky objednány a hned druhý den vyskladněny.
Ta pošta se snad zbláznila, myslím si po čtyřech dnech, kdy převzali balík do přepravy, vždyť Praha je za rokem a oni nejsou schopni ho dopravit? Po týdnu se dočkám. Zkouškou mé odolnosti je nekonečná fronta před poštou, samozřejmě v předpisových rozestupech. Musím přiznat, že já hlavinka chytrá jsem balík nechala na vyzvednutí na poštu. Jsi hloupá, tak trp! Poté, co jsem zadala kód balíku, jsem svůj vymodlený poklad získala snad do pěti minut. Abych poštu jen nepomlouvala. Cesta domů byla nekonečná, hned rozbalit a naistalovat. No, a to je právě to. Návod jako pro trpaslíky, písmo o velikosti snad 2 milimetrů. Tak to je paráda. A ještě to nechápu. Slušně žádám dceru- jako technicky zdatnou-o pomoc. Nějak nemá čas. V deset večer se objeví v mém pokoji, já už podřimuji, s vyhodnocením, že ten návod je tak primitivní, že snad jen úplný omezenec ho nemůže pochopit. Proberu se a poznamenávám, ať se podívá na mě. Dcerušce se zželelo matky a s předstíranou ochotou vše naistalovala. V průběhu akce začaly padat dotazy typu: „Kolik vážíš? Jak jsi vysoká? Kdy máš menstruaci?“ V závěru můj hodný potomek je zkonstatoval: „ Ti Číňani o tobě už budou vědět opravdu všechno!“
A už se ze mě stává šťastná uživatelka. Co chvíli sleduji údaje, které jsem do předchozího dne nepotřebovala, ale teď jsou alfou a omegou mého žití. Tak jaký mám tlak. Hm, měla bych se mírnit, trochu mi vyskočil. A co tep? To jde. Jéje, zase jsem dnes toho moc nenachodila. A tak málo spálených kalorií, měla bych se nad sebou zamyslet. Pomalu si uvědomuji, že začínám uvažovat podobných kategoriích jako moji rodiče. Nemoci! Asi bych si to měla přiznat- stáří, jsi už tady?