Přijela pouť
Půjdeme na fanfé? Zaznělo z úst mé neteře a synovce. Celá zmatená přemýšlím o tom, co by je mohlo tak nadchnout? Nenápadně se ptám bratra, abych nebyla za totálního trotla. To je přeci pouť! Aha, jsme doma. Že mě to nenapadlo. Hluk, hysterie, opilí, spousta lidí… no nádhera. Patrně mě to tento rok nemine, úspěšně jsem se tomu vyhýbala tři roky, teď už to nepůjde.
Ale neodpustím si, dřív to bylo jiné. Když jsem byla ještě malá, tak jsme s bráškou na pouť chodili. On už tehdy osvědčil svůj talent pro techniku a věnoval svou pozornost primitivním počítačovým hrám, které pouť nabízela. Ta pozornost byla tak urputná, že mnohdy se zapomněl včas vrátit domu. Takže babička začala hořekovat- tomu klučíkovi se něco stalo! Otec byl vůči tomuto vydírání odolný, mamka přecitlivělá a tak vyběhla na pouť a nebohé dítě začala hledat. Představte si, že i nahlížela pod maringotky, zda tam náhodou není. Nebyl. Jiřík byl poctivě zaparkovaný u těch počítačových nesmyslů, kde ho naše ochranitelka rodu posléze nalezla. Když jsme byli větší – puberta- tak nás na pouti lákala degustace. Pokud si snad myslíte, že jsme ochutnávali cukrovou vatu, turecký med, jste na omylu. Nás dostal svařák. Chodili jsme od jednoho stánku ke druhému a hodnotili kvalitu moku. Dlužno dodat, že křtění vodou se tehdy na 100% povedlo, neopili jsme se, což bylo minimálně divné vzhledem k tomu, kolik jsme toho vypili.
A tento rok? Zaznamenala jsem rekord, byla jsem třikrát na pouti! Ovšem nejlepší bylo střílení vzduchovkou na staročeské, tak trochu jsem zjistila, že jako střelec nejsem marná. Ale když to tak vše vyhodnotím- svařák je svařák!