Jdi na obsah Jdi na menu
 


Impresionismus

Umělecký směr, který chce zachytit neopakovatelné chvíle. Tolik moudrá slova encyklopedie. Měla jsem to štěstí navštívit výstavu, která si dala tento smělý cíl.

Prvotním impulsem byly plakáty, které se objevily po celé Praze. Proč bych se tam nepodívala? Zní to zajímavě. Sama? Nikdy. Jednak se v Praze ztratím, mám tuto schopnost danou do vínku, a ve dvou se taková krása lépe vnímá. Nalezla empatickou duši, která mě doprovodila, i když vždy je něco za něco. Slíbila jsem, že po kultuře ducha bude následovat kultura přírodní krásy a návštěva bonsají v botanické zahradě.

Vyrazili jsme, já a Praha- nula bodů. Takže průvodce byl nad míru nutný. Před branami Pražského hradu nás prolustrovali, jako bychom chtěli na výsostnou půdu propašovat minimálně semtex. Už jsme před jízdárnou, vcházíme. Na pozdrav dostaneme strohou odpověď- ten velký batoh musí do šatny. Uposlechneme, vždyť co jiného se dá dělat? Vstupujeme do expozice a začínáme si uvědomovat několik maličkostí. Impresionismus není francouzský, či český, ale slovinský, skoro na každém druhém kroku se objevuje jméno Vojtěcha Hynaise. Proč jsem si myslela, že je Čech? Vždyť víte- ten alegoristický, co vymaloval oponu Národního divadla- jak kdysi řekla Jiřina Jirásková ve Světácích. Posléze jsem začala proklínat svou výšku, 178 cm zase není až tolik, ale popisky u jednotlivých obrazů a fotografií byly situovány tak nízko, že jen trpaslíci by se radovali. Tak tedy- přistoupím k obrazu, sehnu se, přečtu popisku, narovnám se a nechám na sebe obraz působit. Dále nás začala pronásledovat jedna paní- alespoň jsme si to mysleli- co měla za úkol hlídat expozici. Když jsme byli asi v pátém sále, osmělila se a oslovila nás. Ten batoh-to bylo směrem ke mně- musíte mít v ruce, nebo na prsou. Můj baťůžek o rozměrech větší peněženky? A proč? To je předpis. Pak následoval hovor. Asi jí to tam chudince bylo dlouhé, tak si s někým potřebovala popovídat.

Po dvou hodinách jsme se dostali až na samotný závěr výstavy. Byla opravdu moc nádherná, onen prchavý okamžik jedinečnosti ve mně opravdu zanechala. A co ještě? Byli jsme jak dva sněhuláci. Přestože v ten den byla venkovní teplota více pak dvacet stupňů celsia, klimatizace pracovala na plné obrátky. Dobrá rada závěrem- chceš-li výstavu navštíviti- musíš minimálně s sebou kožíšek vzíti.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář